/ROZHOVOR/ Vedoucí extraligového družstva? Vlastně taková „holka pro všechno“. Jen málokoho by napadlo, že funkci u volejbalových Lvic zastává majitel úspěšné projekční firmy s více než desítkou zaměstnanců a stovkou realizovaných projektů. „V kanceláři sedím, v tělocvičně se pohybuji, firma je pro mě větší starost a na volejbale si vyčistím hlavu. Obě činnosti se doplňují,“ líčí s úsměvem Petr Matoušek (56), šéf MATOUŠEK TZB s.r.o., kterému není zatěžko ve volných chvílích podávat balóny na trénincích Lvic, nebo jim míchat iontové nápoje, a nakonec sednout za volant a odvézt hráčky na místo zápasu a v noci zpět.
Co přimělo úspěšného podnikatele stát se vedoucím volejbalového týmu?
Dětský sen. Měl jsem o deset let staršího bratra, který hrál volejbal a dotáhl to až do extraligy. Jako malý kluk jsem se na něj chodil dívat a chtěl být jako on. Rodiče o tom ale nechtěli ani slyšet. Říkali, že s Přemkem jezdili každý víkend na volejbal a už to nechtějí opakovat. Mám prý chodit do školy a dobře se učit. (směje se)
Volejbal jste ani nezkusil?
Na základce jsem trochu pinkal, ale pak jsem měl odmlku. Až se nám narodily dcery, vyrostly a zdály se být šikovné na volejbal. Přes Olymp se dostaly do Lvů. Jelikož jsem takový, že u všeho chci být a všechno mě baví, tak jsem si udělal trenérský i rozhodcovský kurz a postupně jsem v klubu začal pomáhat s mladšími a staršími žákyněmi. Vznikem extraligových Lvic mě napadlo, že bych chtěl zkusit něco víc. Nikdy jsem nehrál vrcholově, takže nemohu pomoci po sportovní stránce, ale baví mě organizace okolo dužstva. Vedení klubu jsem nabídl své služby a stal se ze mě vedoucí družstva žen.
Co obnáší vaše práce?
Jde o veškeré organizační věci – aby měly holky v čem, kde a s čím hrát. Starám se o rezervaci místa v hale pro tréninky i zápasy. Řeším, jak se na utkání dostat, kde se cestou najíst, měním se i v řidiče. Je to hlavně o plánování, vytvářím na každý týden kalendář, aby všechny věděly, co je čeká. Připadá k tomu i spousta drobných starostí s tím, co každá z nich konkrétně potřebuje, ať už jde o stravovací doplňky, pití nebo výměnu mikiny.
Perete dresy?
To jsem nabízel, ale bylo mi řečeno, že každá je zvyklá na vůni své aviváže. To znamená, že bych musel prát každý dres zvlášť s jinou aviváží. Proto jsme od této myšlenky upustili a holky si perou samy. U chlapů se to dělá hromadně, asi jim je jedno, jak jejich dresy voní. (směje se)
Jak spolu vycházíte?
Skvěle. Máme výbornou trenérku i asistenty. Na to, že jde o první sezonu a tým se vytvořil za pochodu z různých družstev, si kolektiv sedl. Začátky nebyly snadné, chyběly vazby, které se vytvářejí léty. Máme v týmu „maminky“, střední generaci i úplně mladé holky. Přesto působíme kompaktně. Šlape nám to dohromady, na trénincích se maká i je sranda. Mám z toho dobrý pocit.
Zápasy emotivně prožíváte…
Volejbal mám moc rád, ohromně mě baví. Jde o hru inteligentních lidí, která nikdy není monotónní. Každá výměna má svou zápletku a rozuzlení. Naše holky mám všechny rád a kolikrát bych hrál nejradši za ně, ovšem to by dopadlo. (směje se) Takže jim jen moc fandím a chtěl bych, aby byly spokojené, a alespoň trochu jsem jim pomohl.
Obraťme list. Čím se zabývá vaše firma?
Jde o čistou projekci. Kreslíme návrhy na vytápění, chlazení a vzduchotechniku. Jsou firmy, které se zabývají jen jednou složkou, ale my to děláme najednou. Má to konkurenční výhodu, naši objednatelé, architektonické kanceláře, mají jednoho partnera a ne tři. Do domu, který dostaneme od architekta navržený, vyprojektujeme naše zařízení. Počítáme potřeby domu, co je do něj nutné přivést, co vyrobit za teplo, jaký vzduch tam vyvětrat, jak vše vychladit a odevzdáváme projekty v různých stupních od studií až po prováděcí. Podle něj vše následná dodavatelská firma montuje na stavbě.
Jaké jsou největší problémy během vytváření projektu?
Představa architekta a naše není často v úplném souladu. Architekt chce, aby nebylo nic z našich zařízení vidět, my zase potřebujeme, aby zařízení topilo, větralo nebo chladilo, což musí být vidět. Jde o věčný boj, abychom byli minimalističtí a přitom funkční. Vše je o koordinaci, na stavbě nejsme sami, týmy projektantů se setkávají, koordinují a důležitá je lidská komunikace, která se časem digitálního věku dostala do online prostoru. Pamatuji doby, kdy se prakticky pořád sedělo u stolu a diskutovalo se, dneska to skoro vymizelo.
Chybí vám to?
Někdy ano, ale na druhou stranu to bylo časově náročné. U stolu sedělo dvanáct lidí, každý měl svůj problém, na který zbylo dvacet minut, jenže schůzka trvala čtyři hodiny. Bylo to úmorné, na druhou stranu jste si mohli uvědomit, že problémy nemáte jen vy. Tvůrčí tým spolu žil, teď se ani nepotkáme a vlastně nevíme, kdo co dělá. Nastalo takové odcizení, ale to ve společnosti obecně.
Najdete nějaký váš top projekt, na který jste nejvíce pyšný?
Máme za sebou stovky realizovaných projektů. Když jedu po Praze tramvají, tak koukám z okna na budovy, na kterých jsme dělali. Mezi top projekty řadím výškovou budovu Lighthouse na Maninách nebo obchodní centrum Nový Smíchov. Podíleli jsme se na celém smíchovském nákupním centru, jak na straně OC Nový Smíchov s velkým obchoďákem, tak naproti komplex kancelářských budov Smíchov City. To byla zakázka z raných let nového tisíciletí a s novými technologiemi, které jsme vůbec neznali. Jsem pyšný, že všechno dodnes chodí, a když jdu v létě do obchoďáku, venku je 36 stupňů a uvnitř příjemných 26, tak si říkám, že náš návrh chlazení docela klapnul. (směje se)
Bohatý člověk jezdí po Praze tramvají?
Miluji MHD, nesnáším v Praze auta. Je skvělé, že jede více lidí najednou. Pak vidím kolony u nás na Radlické, většina lidí sedí po jednom v autě a čekají hodinu na pěti stech metrech. Nedokážu to pochopit.
To je ekologický postoj. Jak jde dohromady s vaším oborem?
Moje heslo zní: nejlepší vytápění, větrání a chlazení je žádné. Vyvětrejte si oknem, posaďte se pod strom, kde se ochladíte a teple se oblečte. Máte pravdu, že můj obor jde spíše proti tomu, nicméně se vážně snažíme vše projektovat s větší rozvahou, neplýtvat a pokud možno nic nepředimenzovat.
Ve firmě vidím samé mladé tváře. Co vás na práci s mladými nejvíce baví?
Jsou velmi vnímaví. Mám štěstí na zvídavé holky i kluky, kteří se po nových věcech vyloženě pídí. Moc rád jim je sděluji i s tím rizikem, že předávám poznatky budoucí konkurenci. To se občas také stává. Chci, aby se jakýmkoli průšvihům, věcem, které jsme sami nezvládli, ideálně vyvarovali. Aby se soustředili na důležité věci a nezdržovali se s nepodstatnými. Aby je práce bavila.
Jsou mladí lidé jiní, než ve vašich začátcích?
Nejsou ochotní obětovat veškerý svůj čas práci. V devadesátkách jsme opravdu nic jiného nedělali, než že jsme seděli v kanceláři a kreslili – soboty a neděle. Mladí dnes mají svoje zájmy, jsou tady od do a v sobotu nikdo nepřijde. To respektuji a ani bych to nechtěl, jelikož jsem dospěl do fáze, že v kanceláři také v sobotu nejsem. (směje se) Nejsou zkrátka do práce tak zažraní, jako jsme byli my. Asi to nepotřebují, mají spoustu jiných zájmů – sportují, cestují… Za nás to bylo jiné a rozhodně se za to na ně nezlobím.
Je něco, co na své práci nemáte rád?
Dříve, v dobách papírových, architekt vydal výkresy, rozdal je všem a nic už se na nich neměnilo. Vše bylo vyznačeno tuší na pauzáku a nedalo se s tím nic dělat. V dnešní digitální době chodí denně nové podklady se změnami. Tady jsme upravili příčky, otočili dveře, přidali okna… Někdy se nám stane, že musíme celou svou práci zahodit a udělat ji znovu, což je frustrující.
Hádáte se s architekty? Nepůsobíte vůbec konfliktně…
Manželka mi říká, že jsem konfliktní jen k ní. (směje se) Nemám rád obecně konflikty, nevyhledávám spory. Dobře vím, že bych někdy měl, ale nic s tím nenadělám, mám už takovou povahu.
Našel jste pro svou druhou málo výdělečnou práci vedoucího družstva pochopení doma?
Veliké, jinak by to ani nešlo. Z domu odcházím ráno a vracím se v deset večer po trénincích. O víkendech jezdíme na zápasy nebo je dokonce pořádáme. Manželka je ráda, že se volejbalu věnuji. Chápe mě, sama má své zájmy. Vždycky to spolu nějak skloubíme.
Hodíte si občas nohy jen tak nahoru?
Nepamatuji se. Máme chatu u Mníšku pod Brdy, kterou trochu zanedbávám. Ona to ale přežije. Jezdím tam jen jednou za čtrnáct dní sekat trávu, posekanou si ji ani neužiju, už zase odjíždíme. Ale ta doba, kdy tam budeme trávit čas, jednou určitě přijde a těším se na to, mám to tam moc rád.
Závěrečné otázky se musí týkat cílů: jak myslíte, že letos dopadnou Lvice?
Blíží se konec základní části, jsme šestí a já věřím, že se na této příčce udržíme a probojujeme do play-off. V něm narazíme na silné soupeře typu Brna, Prostějova, Liberce, ale nic není ztraceno. Holky určitě správně načasují formu, a i kdyby se jim nepodařilo postoupit, tak považuji sezonu za úspěšnou. Jako nováček soutěže nejsme na chvostu a čeříme extraligové vody.
A jaké jsou cíle firmy?
V ní se těžko plánuje. Jak obratově, tak počtem projektů stále rosteme. Pokles byl jen v době covidu, ale od té doby jde křivka zase nahoru. Mým cílem je využít plně kapacitu kanceláře, zaměstnat další šikovné lidi. Dát jim nejen práci, ale i dobrý pocit z toho, že nakreslili spoustu pěkných projektů. Až pojedou jednou po Praze tramvají, aby mohli vnukům z okna ukazovat, co všechno dokázali.