/VIDEO/ Jeho maminka hrála basketbal, tatínek byl uznávaný sportovní reportér. Jan Malina si vybral volejbal, ovšem na hráčské úrovni výrazných úspěchů nedosáhl. Jiné to je v trenérské roli. Pochlubit se může desítkami reprezentantů, kteří prošli jeho rukama. „S trénování jsem začínal před 37 lety, bylo mi tehdy jednadvacet,“ vzpomíná Malina, jenž se v létě roku 1985 postavil před starší žáky VŠ Praha. „Pocity jsem měl stejné jako dneska, jen jsem se tehdy samozřejmě učil,“ usmívá se krátce před prvním letním tréninkem kadetů oddílu Lvi Praha – pokračovatele VŠ.
Pro Malinu je trénování prací i koníčkem. Volejbal má rád i proto, kolik „skvělých lidí“ v něm potkal. To, kam se dostal, nepovažuje jen za svou zásluhu. „Důležité bylo, že se mi v začátcích věnovali trenéři Jiří Hornek, Pavel Havránek, Jan Sýkora, Štěpán Pagáč nebo Jaroslav Buchtel. Na rozmluvy s nimi moc rád vzpomínám. Tihle lidé vytvořili tréninkové středisko mládeže a já měl obrovské štěstí, že jsem se k nim mohl přidat,“ děkuje příznivému osudu.
Už první parta, která prošla jeho rukama, se vydařila. „Šlo o ročník 1971, ze kterého se do extraligy prosadili Michalové Heřman a Griga nebo Kuba Koloušek. Určitě jsem na někoho zapomněl. Omlouvám se,“ potvrdí pověst gentlemana Malina, jenž vedl všechny mužské kategorie a dotáhl to až do nejvyšší soutěže. „Nejnáročnější jsou přípravka a mladší žáci. Děti ještě nemají sílu, trvá dlouho, než se naučí základy. Před jejich trenéry smekám. Mají svatozář. Je krásné, pokud z nich udělají volejbalisty. Ale je to tedy dřina,“ zdůrazňuje.
Fotogalerie ZDE
Jiné je to v mužském áčku. „Musíte si uvědomit, že pracujete s dospělými lidmi, kteří mají něco za sebou. Je třeba být dokonale připravený, rozhodně nemůžete vařit z vody,“ říká kouč, jenž v pražském klubu vedl v sezoně 2011/12 výjimečnou generaci. „Výborný tým, který měl na víc než na páté místo. S klukama jsme se znali od dob juniorky. Chyběla trocha zkušeností a mohlo se hrát o medaile,“ míní Malina. Jeho slova potvrdili Daniel Pfeffer, Michal Finger, Vojtěch Patočka či Luboš Bartůněk v následujících letech, kdy se z nich stali opory reprezentace i věhlasných celků. „Dodnes jsme ve styku. Potkáváme se. Není nikdo, s kým bych si rád nepopovídal,“ sděluje kouč.
Nyní vede v pražských Lvech kadety a věří, že naváží na slavné předchůdce. „Pár zajímavých typů tady máme. Dva až tři hráče ročně jsme schopni z juniorky do mužského áčka předávat,“ věří trenér. Otázkou zůstává, zda se mladíci v extralize následně prosadí. „Chce to vážně trpělivost, kterou kluci bohužel často nemají,“ lituje.
Zatímco si povídáme, Malinovi svěřenci se protahují na atletickém ovále. „Co se týče základů volejbalu, tak se toho od mých začátků v přípravě moc nezměnilo. Hráči musejí zvládnout prsty a bagr stejně jako před desítkami let. Zásadní změna nastala v tom, že se volejbal přestal hrát na ztráty a odpadly tím čtyřhodinové zápasy,“ popisuje kouč. Vytrvalost už tolik nerozhoduje. „Klíčová je rychlost a síla. Důležité jsou tréninky na rozvoj pohyblivosti a koordinace, což u nás léta a moc dobře dělá Irča Kočková,“ oceňuje práci kondiční trenérky Lvů.
Se svým prvním tréninkovým deníkem by si dávno nevystačil. A to mu vůbec nevadí. „Novým podnětům jsem otevřený. Bez neustálého učení se, to nejde. Jakmile ustrnete a nedíváte se kolem, nejezdíte na školení, nezajímáte se o nároďák, je to váš trenérský konec,“ uzavírá téma Malina a oficiálně zahajuje další sezonu lvích kadetů. V očích mu vesele jiskří, hráče si získává vtípky. Jeho trenérský konec je v nedohlednu.